Kapitola panelák aneb kde jsme teď

Tenhle blog jsem založila dnes, a přijde mi tedy fér vás zde uvítat se vším všudy a informovat vás, kde to vlastně jsme.

Je úterý 25. června 2024 a já sedím v kanceláři. Píšu, protože nemám co jiného dělat, a koukání do monitoru a cvakání klávesnice působí navenek jako práce. Chci sedět v kanceláři a předstírat práci, když je venku krásně? Jasně, že nechci, ale taková je prostě teď situace. Tedy, taková je situace posledních 12 let, jen se mění, kde a u jakého počítače sedím. Je čím dál těžší věřit, že to někdy bude jinak, a v naprosté upřímnosti to často vzdávám, pláču a nevidím východiska, propadám do depresí. Ale můj sen je silnější a vždycky jsem se k němu zatím vrátila, často ani nevím jak.

K dnešnímu dni žijeme v panelákovém bytě na pražském sídlišti - já, můj partner a naše dvě koťata. Přibližně za měsíc jim bude rok, čímž se oficiálně stanou dospělými kočkami. To je naše celá rodina. Nemáme děti, žádný pozemek a ani nijak moc našetřeno. Já osobně jsem dokonce v mínusu, protože jsme loni v bytě předělávali kuchyň, čímž jsem se vydala ze všech svých úspor, a následně jsem si ještě musela půjčit na jeden nečekaný výdaj. Takže to teď splácím. Nic nešetřím a opravdu nejsem v situaci, odkud by na obzoru byla vidět koupě pozemku, domu, infrastruktury, zvířat, skleníku nebo čehokoli dalšího. Natož třeba možnost přestat trávit veškerý můj čas sezením v kanceláři. Ha, ha.

Přítel sice něco málo našetřeno měl, ale opět - většinu dal do nové kuchyně a teď byl navíc půl roku bez práce, takže se jeho úspory také velmi ztenčily. On alespoň vlastní byt, v němž žijeme, takže troška hypotetického kapitálu by možná mohla být v tom. Nedovoluji si však tím směrem vůbec přemýšlet, můj majetek to není a bylo by ode mě drzé, neomalené a sobecké předpokládat, že prodá něco, co on osobně zdědil, jen abych si já mohla koupit svůj sen - já, která jsem objektivně do vztahu (kromě všech těch bláznivých snů) nepřinesla vůbec nic.

Byt je tedy napůl zrekonstruovaný a napůl ne, a my nyní čekáme, až se nám zase sejde trocha peněz najednou, abychom mohli pokračovat. Přítel má pocit, že jsme v nějakém stabilním bodě, kdy jsou věci v klidu a odkud se nám bude dobře pokračovat, já mám pocit, že žijeme v chaosu, prakticky na staveništi, všechno je polovičaté, napůl nové a napůl staré, nic nejde dohromady a žádná část ničeho není dotažená do konce. Jak asi z mnoha mých článků pochopíte, on je kliďas, s nímž nic moc nezatřese, a když ano, rychle najde zase svůj vnitřní klid, zatímco já všechno prožívám do extrému a třese se mnou i celým mým světem absolutně cokoli. Původně jsem chtěla napsat, že jsem "úzkostná, neurotická, chronicky vystresovaná" (jak mám i od neuroložky napsané v lékařské zprávě), pak jsem si ale uvědomila, že to je pravděpodobně jen moje reakce na okolnosti a že možná jsem jen citlivý člověk s velkým srdcem a neustálou potřebou hledat to správné a dobré a dělat to správné a dobré, s neustálou potřebou věci zlepšovat, co se v současné situaci cítí pod tlakem a trochu jako ve vězení.

Jediná, byť možná dočasná cesta pryč z pracovního procesu, kterou jsem vždycky viděla jako světlo na konci tunelu, byla mateřská. S ubíhajícími měsíci a roky to ale začíná čím dál víc vypadat jako další nesplnitelný sen. Připadám si jako v začarovaném kruhu. Kdybych více cvičila a byla více v klidu, kdybychom s partnerem měli více času jeden na druhého, určitě bychom měli i větší štěstí při snažení o miminko.... a jediný způsob, jak mít kapacitu na cvičení, jak být více v klidu a trávit více času s partnerem (a trávit ten čas i něčím jiným, než jen řešením problémů), je pro mě v současné době těhotenství a odchod na mateřskou. A ano, nejsem naivní, vím moc dobře, jak je náročné být těhotná a jak je náročné se zničeným tělem a bez možnosti pořádně se vyspat pečovat o malinké miminko, i přesto mám pocit, že bych pak měla větší svobodu, než když se celý můj život řídí podle otevírací doby a vymyšlených podmínek nějaké firmy, v níž nedělám absolutně nic přínosného a jíž jsem s největší pravděpodobností absolutně ukradená.

Nechtěla jsem, aby tento článek působil negativně. Snažím se jen co nejblíže vykreslit situaci, v níž se v současné době nacházíme jako rodina a v níž se nacházím i já ve svých myšlenkách. Píšu to však s nadějí a vírou v to, že se v dalších článcích budu moct postupně věnovat věcem, které se v dobré obrací, a až se za pár let podívám zpět, všechno v mém životě bude takové, jak o tom nyní jen sním.

Znám se moc dobře na to abych věděla, že ani pak nebude vše dokonalé, pořád bude co zlepšovat a určitě budu mít další a další sny, některé ralistické a některé možná bláznivé a nedosažitelné. Ale už to, že můj mozek přestane nepřetržitě křičet "get me out of here!!!" bude obrovská změna k lepšímu, a moc se na to těším. Díky všem, kteří dočetli až sem, a jsem moc ráda, že se na tuto cestu k lepším zítřkům vydáváte se mnou :)